Emanuel   Ranný od velké přehlídky svého specificky graficky zaměřeného díla, uskutečněné v Praze roku 2004 ve výstavní síni Hollar, přivezl si nyní do Prahy již potřetí výběr ze své současné práce. Tentokráte se nám v Praze umělecky reprezentuje ale jen svými obrazy. Také v tomto případě lze tuto novou fázi tvůrčí osobnosti Emanuela Ranného, „nespokojující se nikdy s dosaženým“ (B. Mikulášek), charakterizovat jako výzvu „k veřejnému diskurzu“, aby se i jeho malba stala součástí naší výtvarné kultury, jak se mu to zdařilo vstupem mezi naše grafiky, už od jeho první výstavy v Praze uspořádané v galerii Melantrich v roce 1990.

Emanuel   Ranný se nám nyní ve svých obrazech představuje se svými dosud neznámými průzkumy v oblasti malby, jakou se odvažuje proniknout do nejpodstatnějších vrstev lidské bytosti, k nimž nedospějeme žádným slovním výkladem, ale výhradně citem. Práce se štětcem a možnostmi barvy přináší mu dobrodružství seberealizace a to ve sféře výtvarné představivosti, schopné hovořit se sdělností podobnou působnosti hudby. Emanuel Ranný se nám takto svěřuje s tvorbou vytrysklou spontánně jako v konfrontaci s předešlou grafickou orientací. Toto překvapivé střetnutí grafika s malířem, tedy linie a plochy, se stává vyznáním a důvěrným rozhovorem autora se sebou samým, v němž se opět v jiné podobě nečekaně obráží jeho osobnost, jak se mu to zdařilo v jeho rozměrných rytinách technikou suché jehly s jejím originálním vytíráním. 

Emanuel  Ranný se svými sedmdesáti samostatnými výstavami, více než stovkou účastí na mezinárodních expozicích a poctami v mezinárodní konfrontaci si rozhodně zasluhuje zvýšenou pozornost pro jeho součinnost na podobě výtvarného umění i jejím uplatněním před tváří okolního světa.

František Dvořák, Galerie U Betlémské kaple, Praha 2007

^  Nahoru