Emanuel Ranný se začal volnou grafikou zabývat již v polo­vině šedesátých let. Až do počátku osmdesátých let však vytvářel jen několik listů ročně. Byl tehdy příliš zaneprázdněn a rozptylován prací propagačního výtvarníka v třebíčské továrně na výrobu textilních strojů. Z prvního období pocházejí krajiny, které se ještě úzce vážou ke skutečnosti a mají spíš realistický charakter. Postupně se grafikův projev uvolňoval z přímé závislosti na předloze. Začal se formovat jeho příznačný rukopis. Krajina se rozdělovala do plánů. Emanuel Ranný směřoval k vyjádření náznaky a zámlkami. Divák tak mohl rozvíjet vlastní představivost a nechat volně plynout proud svých myšlenek. Na konci sedmdesátých let se umělcův výtvarný názor již jasně vyhranil. V jeho díle se začaly objevovat motivy z okolí Třebíče nebo z romantického Zámostí. Jeho výtvarnému cítění od počátku nejlépe vyhovovala suchá jehla. Okouzlila ho svou jemností, měkkostí, neurčitostí a vý­razovým bohatstvím. Zvolil si tak techniku, která byla blízká celé řadě mistrů české grafiky. Vyhovovala tvorbě Františka Tichého, Kamila Lhotáka, Františka Grosse, Jiřího Johna, Františka Buranta a dalších. Ranný jen příležitostně zkoušel jiné technické postupy /mezzotinta/, které rozšiřovaly a do­kreslovaly  výrazové spektrum jeho díla.

K rozhodujícímu kroku se  odhodlal na jaře roku 1981, kdy opustil místo v továrně. Chtěl se plně věnovat volné grafice. Začal přecházet k větším formátům a jeho projev byl daleko soustředěnější než kdykoliv předtím. Stále využíval inspirace konkrétními krajinnými motivy, ale přizpůsoboval si je vlastním představám. Vznikaly řady variací na zvolená témata. Šlo mu o nezávislou skladbu v prorůstání různých významových rovin. Usiloval o osvobození myšlenky a její nespoutané rozvíjení. Ve své tvorbě se jen dotýkal skutečnosti, nikdy jí zcela nepodléhal. Podařilo se mu proniknout do nitra krajiny, pochopit její vývoj, zachytit ji v čase zrození, zrání, odumírání a zanikání. Tehdy se formoval řád, který zvolna prostoupil jeho grafikou. Nešlo však o strnulou soustavu neměnných pravidel, o přísné spoutání tvarů, ale spíš o naznačení možnosti, jak rozčlenit prvky v uvolněném rytmu. Součástí řádu se stala náhoda, která  obohacuje a ozvláštňuje grafický výraz. Důležitou oblast díla Emanuela Ranného tvoří ilustrace, bibliofilie a volné grafické listy inspirované poezií. Okruh básníků, kteří ho zaujali, není široký /Jan Skácel, Ivan Diviš, Ludvík Kundera, Edgar Allan Poe/, ale výtvarné vyjádření je o to hlubší a soustředěnější. Nejrozsáhlejší a snad také nejvýraznější část tvorby vychází z díla Jana Skácela, jehož střídmé a přitom silné a vzrušující verše působí na řadu grafických listů a určují jejich podobu a ná­­ladu.              

Cykly volně doprovázející básníkovu tvorbu se formovaly od roku 1984. Hned v následujícím roce vydal Emanuel Ranný vlastním nákladem první bibliofilii - básníkovu Krajinu s kyvadly. Ještě v osmdesátých letech i později následovaly další svazky /Druhá tratidla, 1987, Píseň o nejbližší vině, 1988, Hřbitov vinařů, 1989, Poslední žízeň, 1990, Naděje s bukovými křídly, 1992/. Vedle souborů vázaných k poezii se Emanuel Ranný stále věnoval volné grafice. V průběhu osmdesátých let narůstalo množství grafických listů a také se stále zvětšovaly formáty. V rozměrných suchých jehlách, vzniklých po polovině osmdesátých let, se naplno rozehrály umělcovy výrazové možnosti s využitím lehkých linií a rytmicky členěných struktur. Také se rozšiřoval jeho inspirační okruh. Od roku 1982 pravi­delně zajížděl do Dalmácie, jejíž členitá krajina ho okouzlila. Rozměrnější skácelovské suché jehly pocházejí z konce osmde­sátých let /Píseň o nejbližší vině, 1988, Protější země, 1988/. Pak následoval jeden z nejvýraznějších listů, který se váže ke Skácelově básni Hřbitov vinařů. Z bohaté spleti čar vyzařuje tajuplné vnitřní světlo, vystihující a ztvárňující pokoru, smutek a lehkost veršů. Na rozhraní osmdesátých a devadesátých let se vystupňovalo monumentální pojetí. Z listů se téměř vytrácel horizont, dříve vymezující obrazovou skladbu a stavbu prostoru. Zůstal po něm jen náznak. Umělcův projev se ještě víc uvolnil, byl stále expresivnější a linie ostřejší a důraznější. V téměř abstraktní skladbě se přetínají rychle črtané čáry, rozčleňující plochu plnou napětí. Tehdy se Rannému podařilo povýšit černobílý grafický projev na obraz a nahradit barevné akordy odpovídajícími technickými prostředky. Později přistoupil k barevným soutiskům ze dvou desek. Směřoval k lehkým náznakům a nápovědím. V průběhu devadesátých let se grafik svými volnými listy opět navracel ke Skácelově poezii. K nim se řadí sugestivní Modlitba /1991/, křehká Rosa coeli /1991/ nebo lehká a průzračná Modlitba za vodu /1991/, které dokládají bohaté výrazové možnosti suché jehly od letmých doteků k prudkému a drsnému rozrývání desky. Prostor se stále víc prosvětloval a projev se blížil kaligrafickým záznamům, vyjadřu­jícím na čisté bílé ploše plynutí citlivých a přitom úspor­ných veršů /Sníh, když se brzy stmívá, 1995, Portréty dávno vyhynulých ptáků, 1997, Most, 1997/. Stejně dobře jako Skácela poznal Ranný Ivana Diviše, který za ním také do Třebíče zajížděl. Poprvé přesvědčil kritického a náročného básníka o kvalitě svých ilustrací roku 1994. Jako bibliofilii vydal básnický výbor Buď šťasten v edici Nehradov, nazvané podle části města Třebíče, kde žije a tvoří. Pak následovala roku 1998 Modlitba. V roce 1999 vydalo pražské nakladatelství Academia Divišovo souborné básnické dílo pod názvem Buď šťasten. Opět ho doprovázely ilustrace Emanuela Ranného. Ke vzájemnému poznání obou umělců přispěla rozsáhlá korespondence, kterou spolu vedli od počátku do závěru devadesátých let. Ranný se po celý život přátelí s básníky. Často vedl rozhovory s Ladisla­vem Novákem, který také strávil velkou část života v Třebíči. Přijíždějí za ním Petr Král, Ludvík Kundera, Susanna Roth, Sylvie Richterová a Martin Hilský. Ze světově proslulých básníků ho zaujal Edgar Allan Poe. V edici Nehradov vydal vlastním nákladem jeho Havrana /1999/ a do­­­pro­­vodil ho ilustracemi. Poeovým dílem se volně inspiruje soubor ponurých a tajuplných Havraních krajin z let 1992 a 1993. Za stejno­jmenný rozměrný triptych z roku 1999 získal Ranný každoročně udělovanou cenu Grafika roku /2000/. Suché jehly si autor tiskne sám. Je to časově, fyzicky a technicky náročná a vyčerpá­vající práce. Zato však může dosáhnout výrazu, který přesně odpovídá jeho představám. Vedle suché jehly si oblíbil i lito­grafii, kterou se začal zabývat v roce 1988. Opět v ní hraje významnou roli kresba, ale na důležitosti nabývají barevné tóny. Na litografický kámen kreslí štětcem a křídou. V poslední době však volí odlišný postup. Barvu nanáší špachtlí a bílé linie v barevné ploše vytváří její hranou. Litografie mají obvykle střídmou barevnost a kresba je v rovno­váze s narůstajícím malířským cítěním. Také v litografiích se hlavní inspirací stává krajina, která určuje podobu grafického projevu. Malířské dílo Emanuela Ranného není příliš rozsáhlé, ale v narůstajících formátech postupně vyzrává. Umělec si v něm ověřuje nosnost svého způsobu ztvár­nění přírodních motivů. Sílící malířské cítění zpětně působí na grafickou tvorbu. Emanuel Ranný soustředěně pracuje v ústraní třebíčského ateliéru. Přitom má za sebou desítky samostaných výstav nejen u nás, ale i v za­hraničí. Zúčastnil se mnoha pře­hlídek grafiky v nejrůznějších koutech světa a získal řadu me­­zi­­­ná­­rod­ních ocenění /např. Intergrafia 94 v Katovicích/. Z histori­ků umění se jeho dílem kromě jiných zabývá Simeona Hošková, autor tohoto textu a z básníků Jan Skácel, Petr Král či Pavel Šrut. Emanuel Ranný vyrůstal v umělecké rodině. Maminka měla mimořádné umě­lecké nadání, otec je grafik a před­časně zemřelý bratr Michal se proslavil jako výrazná osobnost českého malířství. Takové prostředí může inspirovat, ale i příliš silně ovlivňovat a svazo­vat. Emanueli Rannému se však podařilo dosáhnout osobitého projevu, najít si vlastní způsob vyjádření. Během stále intenziv­nější a sou­středěnější práce vytvořil rozsahem i vyhra­něným názorem pozoruhodné grafické dílo, které vychází z odkazu minulých generací /Šíma, John/ a přitom svým cítěním patří současnosti. 

Jiří Machalický,  Muzeum Vysočiny, Třebíč 2001

^  Nahoru