Krajinou Ranného je rodná Vysočina. Tato zděděná krajina se podepsala na jeho rodný list a utkvěla v jeho duši. Tvrději a výstižněji řečeno, zadřela se do ní. Je to končina jabloní, stromů krvácejících na konci léta, kamenů a osadou, v níž se umělec narodil, protéká řeka Svratka. Nabízí se upozornit, že kdysi se jí lidově říkalo Švarcava, z německého slova schwarz, černá řeka.

Vraťme se k havranům, erbovním černým ptákům grafického umění. Svádí nás to k tomu, když se dozvíme, že jednou z krajin, kterých se Ranný dotýká celým tělem, obklopuje vesnici, která sice už v dnešní době srůstá s městem, ale zůstalo jí jméno s křídly: Ptáčov.

Autor těchto řádků není kunsthistorik. Ví sice, že většina Ranného grafik byla udělána technikou suché jehly, ale není si docela jist, jestli ta jehla má také ucho, aby slyšela. Skoro si myslí, že ano, že má, že tomu tak je, když tolik nepřetržených nití je tu navlékáno. Jsou bez uzlu na konci, jsou bez konce jako čas.

Co ještě povědět a neříkat marně, co bylo vysloveno umělcem a jeho řečí, v přísné černi rozlámané do tolika krásných a citlivých šedí?

Mlčet a dívat se. Uzříti prakrajinu.

Jan Skácel, Galerie Stará radnice, Brno 1989