ROZHOVOR S EMANUELEM RANNÝM
Martin Hilský

Chtěl bych začít krajinou. Vím, že nejste „krajinář“ v tradičním slova smyslu a vaše dílo nelze označit za „krajinomalby“. A přece je krajina ve vašich grafikách určující. V čem to spočívá? Jak vidíte krajinu? Jak cítíte krajinu? Jak prožíváte krajinu?
Za krajináře se považuji. V přírodě jsem žil od narození, krajinu jsem pokládal za každodenní samozřejmost. Když jsem přišel do Třebíče, krajina v okolí, u Ptáčova, Pocoucova mne doslova uhranula. Na rozdíl od lesy sevřeného údolí řeky Svratky, kde slunce brzy zapadalo, je to široká slunci otevřená krajina. Pro rodinný dům se mi podařilo na okraji města najít slunný pozemek s výhledem do krajiny, do dálky. Krajinu vnímám nejen vizuálně, ale naplno všemi smysly, mnohokrát stejná místa navštěvuji, stále mám co obdivovat. Samozřejmě obdivuji i jiné krajiny, které pohladí, dělají člověku na duši dobře. Cítím krajinu v celé její šíři a hloubce, je pro mne zdrojem inspirace, síly a naplnění.

Snad nejznámější cyklus vašich grafik se nazývá „Havraní krajina“. Jedna  vaše grafika se jmenuje Krajina s hlavou obrácenou zpátky. Ale i grafiky s úplně jinými názvy s krajinou souvisejí a od jiných grafik se liší spíše jen názvem, nikoli podstatou. „Dráha měsíce“ je krajinou. „Modlitba“ je krajinou. I „Popely“ jsou krajinou. To nejsou popisné názvy, ale metafory. I vaše grafiky jsou metafory a mluví metaforickou řečí. Jak se ve vašich grafikách potkala Vysočina s Janem Skácelem?
Začátkem osmdesátých let jsem ještě vycházel z kreseb nakreslených v krajině. Později jsem krajinu, spíše její charakteristické prvky, používal k vyjádření poezie. V básních jsem objevil určité vztahy k přírodě. Má krajina a poezie se navzájem prolínají. V grafikách vytvořených ke konkretním básním vnímám tu báseň a v podvědomí neurčitou krajinu. Tak nějak vznikaly grafické listy k jednotlivým básním Jana Skácela. Postupem času jsem se vzdálil Vysočině a došel až k Havraním krajinám.

Druhá krajina, která vám učarovala, je Dalmácie. Mnoho vašich grafických listů  a obrazů je Dalmácií prostoupeno. Vysočina a Dalmácie jsou velmi odlišné krajiny. Pociťujete je tak i vy?  Jsou to dva různé póly vaší vnitřní krajiny? Projevuje se v rytmu, v barvě, ve světle?
Pravidelně s manželkou jezdíme do Dalmácie, přímořské krajiny plné zídek ohraničujících vinice a políčka, krajiny moře a světla. Je to úžasná krajina utvářená po staletí lidmi. Pobýváme zde mimo turistickou sezónu, měsíc na jaře a na podzim. Na jaře dlouhý den, žlutě kvetoucí "žuka"- kručinka, nekonečno kamenných zídek, v horách Biokova nedohledno skalniček. Modré zvonky, stříbřité šalvěje. Na podzim temně ocelové moře, odraz hlubin a oblohy.  Do mých obrazů to světlo a žluť i modř pronikly.  Dalmácie a Vysočina jsou rozdílné krajiny, částečně je však spojuje rytmus zídek a vysočinských mezí a strání. Jak na Vysočině, tak v Dalmácii jsem nakreslil stovky kreseb, mnohé na stejném místě. Častokrát kreslím tytéž motivy, vjemy jsou pokaždé jiné.

Jak byste laikovi popsal techniku svých prací? Co je to suchá jehla? Jak konkrétně vypadá práce na jednom grafickém listu?
Suchá jehla je zdánlivě jednoduchá technika. Na rozdíl od leptu, litografie a podobných technik, kde se pracuje s chemií, je suchá jehla ryta přímo do měděné desky. Je to pořádná dřina. Když profesor František Dvořák u mne v ateliéru prohlížel vyrytou metrovou desku, řekl:,,…to by měl vidět každý kunsthistorik“. I tisk je u suché jehly fyzicky náročný, zvláště u velkých formátů. Po naválení barvy na desku se přebytečná barva stírá dlaní, pak se s navhlčeným papírem projede velkým tlakem mezi válci lisu. Tak se deska otiskne na papír a grafický list je hotový. Popis tisku jsem velice zestručnil, snad stačí. Než přistoupím k práci, chodím po ateliéru, prohlížím si kresby, dlouho mi trvá, i dva tři dny, než se odhodlám a do čisté svítivé mědi vyryji první čáru. Totéž napětí cítím i před čistým bílým plátnem. Tato práce mne vnitřně vyčerpává, potřebuji určitou pauzu, abych načerpal energii. Čím delší je odmlka, je návrat těžší a složitější. Nepracuji každý den, mám i jiné radosti. Poezie, hudba, kreslení a malování mne zachraňuje před nicotou světa.

Několik vašich významných grafik má názvy odkazující na náboženskou tematiku – Jidášův polibek, Modlitba, Ukřižování. Jeden z vašich obrazů se nazývá Rosa Coeli.  Opět vím, že vše, co chcete říct na toto téma, je obsaženo ve vašich grafikách. Také vím, že vaše řeč čar je nepřeložitelná do řeči slov. Přesto se ptám: co pro vás náboženská a duchovní témata znamenají?
Je v nich obrovská síla duchovní energie a tajemství. Po zhlédnutí Giottových fresek v Cappelle degli Scrovegni v Padově vznikla řada listů a obrazů, také Jidášův polibek, pouze ze záznamu tužkou na vstupence. A naopak list Rosa coeli. Podnětem mně byla jen četba básně Jana Skácela. Trosky stejnojmenného kláštera v Dolních Kounicích jsem spatřil až po mnoha létech. A list Modlitba?  Nedokáži odpovědět na to, odkud to přichází.

Vaši tvůrčí dráhu provázejí jména básníků. Vaše grafiky odkazují k jejich básním, oni zase velmi často píší o vašich grafikách a obrazech. Co pro vás znamenají tato setkávání slov a obrazů?
Nazírání světa očima básníků je pro mne velkou inspirací. Přátelé básníci dokázali slovy vystihnout mou tvorbu. Já jsem zase rád vyhověl jejich přáním o výtvarný doprovod k básním. Bylo to takové oboustranně prospěšné spojení.

O vaší spřízněnosti s Janem Skácelem bylo už hodně napsáno. Chtěl byste k tomu něco dodat?
V nejstarších dochovaných rodinných listinách od roku 1750 se naše příjmení psalo různě. Rany, Raný, Ranný i Rani. A tak na Janovu maminku připadlo jméno Raná. Jezdila k nám do Štěpánovic, jako malý jsem s tetičkou chodil do lesa, se strýčkem Emilem na nádraží Královo pole. Po létech jsem navštěvoval Jana v redakci Host do domu v Besedním domě a v Kotlářské 35a, kde bydlel. Napadlo nás vydat básně s mými grafikami. Dlouho to trvalo, až v roce 1985 došlo k bibliofilskému vydání dvanácti básní s názvem Krajina s kyvadly s doprovodem čtyř suchých jehel, které jsem vytiskl. Pak následovaly další sbírky ve stejné úpravě a Jan se na ně vždy těšil. V roce 1988 jsem vyryl a vytiskl několik půlmetrových grafik k jednotlivým básním, později další, vznikl tak větší cyklus. 

Čím byl pro vás významný Ivan Diviš? Čím Ludvík Kundera? Kteří další básníci byli či jsou pro vás obzvlášť důležití?
Ivana Diviše jsem znal z mých četných návštěv Mnichova. Zaujal mne svým pronikavým, někdy až nelítostným pohledem na současný svět i jeho historii a svojí jasnou, tvrdou argumentací. Bez jakýchkoliv zábran říkal věci tak, jak je skutečně cítil. V prosinci 1998 za mnou Ivan přijel do ateliéru vybírat kresby ke svým básním. Připojil se i Ladislav Novák a došlo k setkání, na které dodnes rád vzpomínám. S Ivanem jsme se tak často nevídali, o to více jsme však korespondovali - vyměnili jsme si na padesát dopisů. Bibliofilsky jsem vydal jeho Modlitbu a další básně. Po Ivanově odchodu jsem ilustroval soubor jeho básnických sbírek pro nakladatelství Academia.S Ludvíkem Kunderou jsme se setkávali častěji, ve Sdružení Q a také se osobně navštěvovali. Vydal jsem mu dvě básně s jeho oblíbenou modrou. Ludvík byl noblesní člověk s nadhledem a s jemným humorem.Samozřejmě jsou další. Petr Král, Jiří Staněk, nežijící Petr Kabeš. S mnoha se setkávám na Seifertově ceně, kde má grafika je její součástí.Nemohu zapomenout na Ladislava Nováka, s nímž jsem prodebatoval mnoho času v restauraci Winkler v Třebíči.

Zdá se, že Edgar Allan Poe je jediný zahraniční básník, který výrazně poznamenal vaši tvorbu. Je to tak, anebo je to oční klam?
Edgar Allan Poe není jediný básník, který mne zaujal, ze zámoří to byl Lawrence Ferlinghetti, Dylan Thomas a nejvíce Robinson Jeffers. Poe byl však jediný, jak říkáte zahraniční básník, s kterým jsem „spolupracoval“.

Čím vás uhranul Poeův Havran? Nemám na mysli jen to, že havran je, jak se často říká, váš erbovní pták. Co vás v Poeově básni oslovilo?
Dramatičnost, tajemnost a zvukomalebnost té básně. Požádal jsem o překlad vás, pokud si dobře pamatuji, v brněnském Domě umění na výstavě mých grafických prací v roce 1993. V té době jste však byl plně zaměstnán překladem Shakespearova díla a doporučil jste mi výborný překlad vašeho žáka Martina Pokorného. Knižně jsem ho vydal dvojjazyčně s reprodukcemi Havraních krajin v roce 1997 a dva roky nato  v anglickém originále jako bibliofilský tisk s novými suchými jehlami. Opět jsem se k Havranovi vrátil až v roce 2010 a vydal ho jako bibliofilii se třemi litografiemi. Mezitím  jsem ze tří měděných desek o celkovém rozměru více než tři čtvereční metry vytiskl triptych Havraní krajina podle Edgara Allana Poea. Mám rád Havrana ilustrovaného  Františkem Tichým, ale nechtěl jsem ho zobrazovat tradičním způsobem se zobanem.

Věnoval jste mnoho času, tvůrčí energie, a nemýlím-li se, i finančních prostředků bibliofiliím. Vaše bibliofilie Poeova Havrana jsou skvosty. Totéž platí o vašich bibliofilských vydáních Ivana Diviše a o vašich bibliofiliích skácelovských. Vím, kolik péče věnujete výběru papíru a tisku těchto publikací. Navíc je vydáváte vždy vlastním nákladem. V čem vidíte význam bibliofilií?
Bibliofilie pomáhá udržovat vysokou úroveň krásné knihy a pro náročné  sběratele  a milovníky poezie je klenotem v jejich sbírkách.Bibliofilie vydávají nakladatelství, kde se na nich podílí řada lidí.  Mojí touhou vždy bylo vydávat si bibliofilie sám. Je to nádherná práce: od volby formátu a druhu papíru, přes výběr ručního písma, k rytí a tisku vlastních grafik až po konečnou kompletaci.

Zatím jsme mluvili o vás a o básnících. Kteří výtvarníci, ať už grafici nebo malíři či sochaři, pro vás byli či jsou významní? Historici umění v této souvislosti často uvádějí Františka Tichého a Josefa Šímu. Souhlasíte s tím? Uvedl byste některé další umělce? V čem byli pro vás přínosem či inspirací?
Také uvádějí Jiřího Johna, s kterým jsem se znal. Velmi si ho dodnes vážím pro hloubku a preciznost jeho práce.  Je několik výtvarníků u nás i ve světě, jejichž práce obdivuji, ale nikdy mne nenapadlo někoho napodobovat. Jdu svou vlastní cestou. Dostal jsem dar vyjadřovat se malbou,  grafikou.  O tento dar pečuji a jsem mu plně oddán.

Mohl byste uvést i jiné události, které vás formovaly jako člověka a umělce?
Od malička umělecké prostředí, dětstvím mne provázela maminka, malířka s vřelým vztahem k přírodě a k literatuře. Naším domem procházelo mnoho přátel, většinou umělců. To vše jsem intenzivně vnímal. Tak jsem se během svého mládí seznámil s mnoha osobnostmi, které jsem obdivoval.

Které události, ať soukromé nebo veřejné, nejvíc proměnily vaše myšlení, vaše cítění, váš život?
Přesídlení do Třebíče, nová krajina, rodina. V únoru 1981 náhle zemřel bratr Michal, nedožil se 35 roků.  Okamžitě, bez rozmýšlení,  jsem odešel ze zaměstnání, bylo to těžké, vytrval jsem díky ženě, která pro mou práci měla porozumění a obětavě mne v ní podporovala. Časem se ukázalo, že mé odvážné rozhodnutí bylo správné. Když na jaře roku 1990 odešla maminka, zintenzivnil jsem svoji práci. V tomto roce a v následujícím jsem vytvořil vůbec nejvíce grafických listů jak v suchých jehlách, tak v litografiích.

Jaké hodnoty jsou pro vás nejdůležitější?
Rodina, práce.

Vím, že vaše dílo mluví samo za sebe. Přesto se zeptám: mohl byste slovy formulovat vaše umělecké krédo? Jak by znělo vaše osobní vyznání jako umělce?
Nebojím se být sám se sebou, nikdy jsem necítil potřebu připojovat se k nějakým uměleckým manifestům, ani si z důvodů nedostatku invence vymezovat a ohraničovat svoji tvorbu. Úplně mi stačí svoboda, pokora a dokonalé zvládnutí řemesla a materiálu. Po přečtení knihy přítele Ivana Diviše „Teorie spolehlivosti“ vydané roku 2002 jsem si v paměti uložil jeho slova: „Naprostá lhostejnost ke všemu šuntu, přezíravost vůči všem zbytečnostem, nepodplatitelnost a neošálitelnost − neošálitelnost!“

A životní krédo?
Člověk si má každý den způsobovat radost. I nepatrnou věcí nebo činem, který člověka potěší. A tak se těšit na další den.

Praha, červen-srpen 2012