Poetické zření světa sbližuje Emanuela Ranného s básníky, kteří nejlépe vypovídají o těžko sdělitelných věcech, o podobném způsobu vnímání světa, v němž dochází k zázračné „zvratnosti“ slova a obrazu, zachycované v jemné síti básnického podobenství.Emanuel Ranný se objevil na české výtvarné scéně počátkem 80. let, kdy dozrála jeho vize abstrahované, v černobílých kadencích rytých čar tušené krajiny, s rozhodující úlohou světla. S ilustracemi Poeova Havrana vstoupila tato báseň do jeho tvorby jako druhá významná inspirace a doslova a definitivně splynula s jeho obrazností. V české grafice je Emanuel Ranný jediným umělcem, který vtiskl komorní technice suché jehly rozměr monumentality, aniž by ochudil její primární křehkost a lyrickou expresivitu. V krystalické formě černobílých kontrastů zúročil neopakovatelnou a svrchovanou rozhodnost grafické formy. Opticky jasně čitelná struktura grafických listů vychází z dynamické šrafury úsečně tažených čar, opisujících mírné zakřivení rukou tažené čáry. Někdy je naznačeno horizontální členění krajiny, jindy hroty vertikálně gradují nebo se zavíjejí kolem světelných průzorů. V grafických listech  Ukřižování, Rosa Coeli, Modlitba, nabývá kresba povahy stigmatického otisku, v jiných se organizuje do paralelního deště času a jako energií nabité pole se otevírá do okolního prostoru. Askezí světla a dramatickým traktováním hmot se Ranného grafiky situují  do širších místních souvislostí, do hluboce zakořeněných středověkých a barokních tradic se specifickou duchovní transcendentalitou. To, že některé grafiky připomenou otevřený organismus gotické katedrály, vyrůstající z temného základu země do božské sféry kosmu, je doprovodná asociace umělcovy spirituálně exponované senzibility. Sakrálnost není však záměrem, nýbrž důsledkem universálního nazírání přírody a světa, vědomím nepřetržité oscilace hmoty, světla, energie, v nichž se ozřejmuje duchovní princip bytí. Přístup ke krajině jako metafyzickému podobenství přibližuje jeho krajiny do blízkosti máchovského luminismu, současně je pokračovatelem naturalistického grafismu šímovské či johnovské surrealistické poetiky. Na jejich pozadí proměňuje „havraní krajinu“ v osobní manifest víry jako zástavy v nicotě světa a obnovující se naděje.

Simeona Hošková, Mezinárodní trienále grafiky 2007,
Staroměstská radnice Praha